Litva II - Glasremis

Tak jako před každou dovolenou i před naší cestou do Litvy hledám nějakou spojitost se sklem, Jazyk pro nás naprosto nepochopitelný mi v tom moc nepomáhá, ale nakonec se mi podaří najít sklářský ateliér Glasremi v Panevéžys, který vypadá opravdu zajímavě. Je ale daleko od naší plánované trasy, tak to pouštím z hlavy. Ale jak už to bývá, plány jsou jedna věc a skutečnost může být (a většinou bývá) úplně jiná. Počasí nás donutilo přesunout se k Vilniusu dříve a po návštěvě Trakai (https://www.sklokan.cz/sklokan-na-cestach/litva-i/) míříme na úplný východ země do Ignaliny. Krajina plná jezer a lesů nás uchvátila, ne však místní půjčovna kol. Bicykly s brzdou ve stylu "zpátečka" mě vrací do dětských let, a tak brzy konstatujeme, že příště jedině s vlastním kolem.

Pár dnů dovolené ještě zbývá, tak proč se nepodívat k moři? Pak už Panevéžys není až taková zajížďka... Rychle vzpomínám, jak se studio jmenovalo, nastavujeme navigaci a po pár hodinách už stojíme u nenápadné budovy. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu byl vstup pro veřejnost. Pustí nás sem vůbec bez předchozího ohlášení? A jak se s nimi domluvíme? Ale když už jsme tady... Klepeme a drze vcházíme dovnitř. Paní v kanceláři je trochu překvapená, ale s angličtinou naštěstí nemá problém a když řekneme, že jsme z Česka, rozzáří se, pan Remigijus rád spolupracuje s českými skláři a prý jestli známe sklárnu Lasvit? Tu máme ještě v čerstvé paměti z toulek po křišťálovém údolí, takže teď už i poslední ledy tají. Na dotaz, jestli bychom se mohli podívat do sklárny, se sice dozvídáme, že teď je pec bohužel vypnutá, ale můžeme se podívat do galerie. 

Paní nás vede do patra, kde se před námi otevírá prostor s hlavními výstavními exponáty.

   

Omlouvá se, že některé už mají zabalené na výstavu do Paříže a vypráví nám o vzniku firmy v r. 2000 a jejím zakladateli a autorovi exponátů Remigiju Kriukasovi a jeho inspiraci přírodou. Odpovídá na naše všetečné dotazy a pak už nás nechává o samotě s celou tou skleněnou krásou. Prý jestli budeme něco potřebovat, ať ji zavoláme.

      

V šeru sálu s nasvícenými uměleckými díly se nám tají dech. V takovém okamžiku zapomínám na čas, znovu a znovu si prohlížím exponáty z různých úhlů, fotím  a nedokážu se odtrhnout. Teprve diskrétní zakašlání mě vrací do reality, paní nás upozorňuje, že je tady ještě pokračování. Vcházíme do dalšího sálu, zřejmě prodejního, s plnými policemi skleněných těžítek v nejrůznějších barvách, s neuvěřitelnými mikrosvěty a jemnou strukturou uvnitř. Je jich tolik, že nevím, jestli bych si dokázala vybrat.

   

Ale je třeba se posunout dál, ať stihneme dojet ještě dnes do Klaipédy. S díky se loučíme a mě napadá, že tahle neplánovaná zastávka nakonec patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím ze skla viděla. Panevéžys asi není příliš obvyklý cíl českých turistů, tak sem můžete nakouknout aspoň takto.

   

Zpět do obchodu